Půst nejen na očištění těla a pro štíhlou linii

Posledními třemi masopustními dny, kdy probíhají zábavy, maškarní průvody, koledování a pojídání koláčů, koblížků, jitrnic a jiných dobrot, jako by se lidé připravovali na čtyřicetidenní půst, který začíná křesťanům Popeleční středou (letos 26.02.).

postní rozjímání

V tento den je zvláště přísný půst, kdy by se mělo z jídelníčku vynechat maso. Při bohoslužbě kněz uděluje takzvané popelce. To znamená, že věřícím potírá čelo popelem z jívových ratolestí, které byly požehnány předešlý rok na obřadu Květné neděle. Každému přitom říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Jde o připomenutí pozemské pomíjivosti.

 

Postní období je jakýmsi zklidněním, celkovou střídmostí, především duchovní očistou a přípravou na nejdůležitější křesťanský svátek – Velikonoce. Lidé by se měli zaměřit sami na sebe, na to, co by mohli udělat více pro své zdraví a střídmější život. Do jídelníčku mohou například zahrnout očistné zeleninové a ovocné kúry na pročištění organismu. Omezit jízdy autem a více chodit pěšky, nevysedávat tolik u televize a počítače. Zdravěji jíst, chodit do přírody, sportovat. Tyto dny můžeme využít také k tomu, abychom shodili přebytečné kilogramy, konečně přestali kouřit a pít alkohol. Také činit dobré skutky, pomáhat druhým je žádoucí.

 

Dříve lidé v době půstu vynechávali z jídelníčku maso, ryby, mléčné produkty, vejce. Jedli jednou denně. Dnes existuje půst od masa na Popeleční středu, Velký pátek a je povoleno jedno velké a dvě malá jídla za den. Dále se nejí maso také po všechny pátky roku. Páteční půst je ale možné nahradit jiným postním skutkem.

bohoslužba v kostele

Neděle jsou v období čtyřicetidenního půstu slavnostní, a tak se odříkání a půst nedrží. Jsou to dny  na památku Ježíšova zmrtvýchvstání. Půst končí čtyřicátým dnem – Květnou nedělí (Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma). Poté následuje Svatý týden a Velikonoce.

 

Za našich mladých let… Jaké to vlastně bylo?

Často se setkáváme s tvrzením starších lidí typu: „Za našich mladých let… to se tohle nedělo.“

Ale také tvrzení mladých lidí: „Za starších časů, před x lety… to bylo všechno lepší.“

Přestože se to asi nezdá, jedná se o značně populární a rozšířené názory. Týkají se různých věci, například chování dětí, rodinného života, lidskosti. Jsou však založené na pravdě?
černobílé fotografie

Tvrdá realita

Pokud se ale podíváme více kriticky, překonáme nostalgii a přečteme si nějaké historické prameny z té doby, situace přestane být tak růžová. Podívejme se na věc kriticky. Vážně se tenkrát děti nešikanovaly? Vážně tenkrát nebyla nespokojená manželství? Vážně na sebe lidé bývali hodnější?

Zamysleme se pořádně a najděme mezi těmi hezkými zkušenostmi i nějaké negativní, dá to trochu práce, ale po chvíli se najdou. Ve vzpomínkách i knihách z té doby najdeme historky o klucích, kteří zbili svého spolužáka, ukradli mu svačinu a utahovali si z učitelů za jeho zády. Najdeme tam i informace o domácím násilí a smutné příhody o tom, kde jeden druhého okradl, pomluvil, či nějak zneužil jeho dobroty.
Seniorka jako dítě

Čím to?

Může za to převážně nostalgie. Pokud právě teď zažíváme těžké časy, máme tendence obracet se do minulosti a hledat v ní to pozitivní, zatímco na negativní snadno zapomínáme. Nejedná se nutně o negativní věc, může nám nabídnout komfort v čase nouze, pomoci nám ujasnit si o co vlastně chceme v budoucnu usilovat, nebo nám může nabídnout odpověď na nějaké životní otázky, se kterými se právě potýkáme. Svět by byl o mnoho krutější, kdybychom si lépe pamatovali negativní zkušenosti na úkor těch pozitivních.
Staré zátiší

Závěr

Nenechme se ale nostalgií řídit. Pokud se rozhodujeme podle nostalgických vzpomínek, můžeme nějaký výsledek vyhodnotit jako pozitivní který se v minulosti vyplatil a zapomeneme na nepřiměřené úsilí, které nás to stálo. Můžeme se nechat snadno zmanipulovat politikem, který nám naslibuje že vše bude „lepší jako za starých časů“. Za starých časů byli lidé přeci jen stále lidé, byli zde ti dobří i ti špatní. Je bezpochyby dobré se snažit o tu zidealizovanou minulost, ve kterou máme tendenci věřit. Snažme se ale kriticky. A hlavně – radujme se z přítomnosti.